Mikroregion Hlinecko leží v jižní části Pardubického kraje na území bývalého soudního a později samosprávného okresu Hlinsko, který byl zrušen v roce 1960 při tehdejší reformě. Zároveň je přirozeným základem nově zaváděného územního uspořádání a budoucího správního obvodu Hlinsko. Přestože prvopočátky osídlení bychom našli již v době slovanské, bylo výše položené Hlinecko postupně osídlováno pozdně středověkou vnitřní kolonizací. Středověkého původu je zejména město Hlinsko. Nejstarší sídlo, o němž jsou zprávy z 11. a 12. století,leželo podél hlavní obchodní cesty spojující Čechy s Moravou. Západní a severovýchodní oblast kolonizoval vilémovský a podlažický klášter, na vyžďářených místech byly zakládány kruhové vesnice s návsí typu lesní návesní vsi. Na zbývajícím území Hlinecka převažovaly protáhlé vesnice budované podél potoků a cest, tzv. údolní lesní lánové vsi. V tomto období se utvořila také první správní střediska jako Bojanov či Trhová Kamenice. Od 14. století náležela většina zdejších vesnic a sídel k nově vzniklému rychmburskému panství, jehož střediskem se stal hrad Rychmburk, s nímž sdílely osudy po několik následujících staletí. Poslední vsi vznikly na pasekách hornatého Hlinecka v 18. století v důsledku rozsáhlé těžby dřeva. Od pradávna se lidé tohoto podhorského a lesnatého koutu Čech živili prací na kamenitých a málo úrodných políčkách.

Také první řemeslná výroba vycházela ze zpracování snadno dostupných přírodních surovin, kterými byly jílová hlína, dřevo a kámen. Na Hlinecku záhy vzniklo hrnčířství, které se stalo společně s domáckým tkalcovstvím na dlouhou dobu hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Život několika obcí ovlivnila i železářská výroba, známá zde již od středověku. V mnohých dílnách a domácnostech se zpracovávalo dřevo. Rozvinula se domácká výroba dřevěného nářadí, soustruženého nádobí, šindele a především hraček. Řemeslná zručnost a um obyvatel tohoto zapomenutého kraje společně s levnou pracovní sílou daly podnět k nástupu tovární výroby.

Krajina mikroregionu začala mít od počátku 19. století postupně průmyslový charakter, který umocnila ještě stavba železnice roku 1871. Původně domácké tkalcovství a následně manufakturní výroba se na Hlinecku staly základem desítek textilních firem zpracovávajících celý sortiment textilního zboží. Věhlasnou se stala především výroba rozličných druhů koberců a exportních jemných textilií. Počátek 20. století patřil na Hlinecku jednoznačně kožešnictví, zdejší firmy tehdy udávaly módní trendy a staly se symboly kvalitního a luxusního zboží vyváženého do celé Evropy i zámoří. Oblíbeným stavebním a dekoračním materiálem byla od počátku 20. století hlinecká tmavomodrá žula ze zdejších lomů. Zdejší kraj s malebnou přírodou a příznačným podhorským životem se stal oblíbeným působištěm řady předních českých výtvarníků, literátů i dalších kulturních osobností. Na zámek do Svobodných Hamrů zajížděli pravidelně za svým přítelem Janem Nevole,  uznávaným projektantem a stavitelem, František Palacký a František Ladislav Rieger. Léta odpočinku zde trávil význačný srbský generál František Alexander Zach. Kopcovitá krajina Hlinecka s osobitou barevností a atmosférou jednotlivých ročních období okouzlila mnoho malířů, k nejznámějším jménům patří Antonín Slavíček, František Kaván, Gustav Macoun, Otakar Nejedlý, Oldřich Blažíček, Rudolf Kremlička či Jiří Trnka. A tak bychom mohli pokračovat v dlouhém výčtu jmen výtvarníků, jejichž tvorba zachytila jedinečnost okamžiku v životě zdejšího kraje. Mentalita zdejších lidí se odrážela především v dílech Karla Václava Raise a Terézy Novákové. Kulturní historii Hlinecka však netvořili pouze lidé zvučných jmen, nýbrž zástup místních obyvatel a nadšenců, kteří dali vzniknout mnoha zájmovým spolkům pěveckým, divadelním, vzdělávacím, tělocvičným i řemeslným. Významné místo zaujal odborný spolek Museum okresu hlineckého, založený roku 1875.

Hlinecké muzeum se svými sbírkami tak vzniklo jako jedno z prvních v českých zemích. Generace našich předků nám připomínají zejména historické památky. Zdejší kraj nezdobí dominanta majestátního středověkého hradu ani honosný zámek, nýbrž množství na první pohled jednoduchých chaloupek roztroušených po vesničkách, které upoutají svou prostou krásou. Zájemci mohou zdejší lidovou architekturu blíže poznat v Souboru lidových staveb Vysočina, ležícím v kopcovité krajině Hlinecka na rozhraní Železných hor a Žďárských vrchů, který je jediným muzeem lidových staveb ve volné přírodě na území východních Čech. Rozkládá se ve třech částech obce Vysočina - Veselý Kopec, Svobodné Hamry, Možděnice - a v městské čtvrti Betlém v Hlinsku. Přirozeným centrem je Veselý Kopec, kdysi pasekářská osada s několika rozptýlenými usedlostmi, svažující se do údolí řeky Chrudimky, lemovaná panoramatem kopců Předního a Zadního Hradiště. Nalezneme zde objekty dokumentující tradiční vesnickou zástavbu Hlinecka, Poličska a Litomyšlska, Horácka i Chrudimska - roubené chalupy a roubené i zděné zemědělské usedlosti.

Celým areálem Veselého Kopce prostupují drobné zemědělské a doplňkové stavby - suška ovoce, suška lnu, haltýř, úly, zvonička, kaplička, hájenka a vzácná čtrnáctiboká polygonální stodola. Zvláštností této expozice je rozsáhlý a ojedinělý soubor technických staveb na vodní pohon. Nejznámější z nich představuje roubený vodní obilní mlýn s českým složením, stojící na místě původního veselokopeckého mlýna postaveného v polovině 16. století. Byl doplněn unikátní mechanickou varnou povidel a stoupou na kroupy. Vesnická památková zóna ve Svobodných Hamrech nabízí návštěvu vodního kovacího hamru s kolem na spodní vodu a připojenou mlýnici s krupníkem a jahelkou. K příjemnému posezení vybízí starobylá roubená hospoda čp. 4 s datováním 1794. Drobnější řemeslná expozice se nachází v Možděnici.

Ve dvou roubených objektech jsou umístěny truhlářská, hodinářská, bednářská a kolářská dílna. Za návštěvu jistě stojí i vzácně dochovaný lesní židovský hřbitov nedaleko Dřevíkova, založený kolem roku 1740. Rozsáhlý expoziční celek představuje převážně roubená zástavba historické čtvrti Betlém ve středu města Hlinska. Tento urbanisticky a architektonicky cenný soubor zhruba dvaceti objektů je zároveň vyhlášen památkovou rezervací lidové architektury. Stavebně se utvářel od poloviny 18. do počátku 20. století jako čtvrť řemeslníků, nejprve hrnčířů, později převážně tkalců a drobných živnostníků. Dnes se tu mísí několik vývojových fází roubených i zděných domů. Zajímavými prvky jsou skládané lomenice s malovaným okřídlím a kabřincem se záklopou opatřenou nápisem a datováním. Interiéry expozičních domů přibližují bydlení i každodenní práci jejich původních obyvatel, další objekty jsou využívány jako výstavní prostory, centrum ochrany přírody, prodejna tradičních lidových výrobků, hospoda, čajovna a cukrárna. V jednom z domků hledají inspiraci nejmladší výtvarníci ze základní umělecké školy. Soubor lidových staveb Vysočina připravuje každoročně bohatý kulturní program tvořený tématickými výstavami a národopisnými akcemi přibližujícími život našich venkovských předků. Stejně tak poutavé jsou veselé masopustní obchůzky konané v několika obcích - Blatně, Hamrech, Studnici, Vortové či Vysočině. K pozoruhodnějším církevním stavbám patří původně gotický kostel v Rané s nástěnnými malbami, novogotický kostelík sv. Mikuláše s renesanční dispozicí v obci Vysočina a zejména barokní kostel sv. Petra a Pavla v Chlumu, dále kostel sv. Filipa a Jakuba v Trhové Kamenici, kostel Nejsvětější Trojice v Kameničkách, barokní kostel Narození Panny Marie v Hlinsku zaujme svou netradiční orientací. Doznívající klasicismus zastupuje kostel sv. Máří Magdaleny ve Včelákově. Romantismus 19. století osobitě pojal architekt František Schmoranz novogotickou kaplí v Horním Bradle či evangelickým kostelem v Krouně.